V odborném časopise Tobacco Control se v říjnu 2025 objevil text, který vyvolal mezi experty i veřejností velkou diskusi. Dvě autorky – Britta K. Matthes z britské University of Bath a právnička Kelsey Romeo-Stuppy z organizace Action on Smoking and Health – v něm tvrdí, že lidé bojující proti tabáku by měli být oficiálně uznáni jako „obránci lidských práv“. Argumentují tím, že hájí právo na zdraví a často čelí útokům či právním výhrůžkám ze strany tabákového průmyslu.
Podle autorek by takoví aktivisté měli mít stejnou ochranu jako novináři, právníci nebo ekologové, kteří se dostávají do konfliktu s mocnými zájmy. Tento návrh ale vyvolal řadu pochybností – a to nejen v akademickém prostředí. Kritici upozorňují, že jde o problematický krok, který by mohl ve výsledku více uškodit než pomoci.
Za prvé, článek není vědecká studie s novými daty, ale spíše komentář s osobním názorem. Neuvádí žádné konkrétní statistiky o tom, kolik lidí skutečně čelí útokům, jaké jsou jejich formy nebo kde k nim dochází. Mluví obecně o „hrozbách a zastrašování“, ale nepředkládá důkazy, které by potvrdily, že jde o rozšířený problém právě mezi aktivisty proti kouření.
Za druhé, samotná myšlenka uznat jen určitou skupinu aktivistů jako obránce lidských práv je sporná. Mezinárodní definice totiž říká, že obhájcem lidských práv může být kdokoli, kdo mírovou cestou prosazuje základní práva a svobody. To může zahrnovat i odborníky, kteří prosazují jiný přístup k závislostem – například strategii snižování škod (harm reduction), tedy podporu méně rizikových produktů místo úplného zákazu. Pokud by ale status „ochránce lidských práv“ dostali jen zastánci tvrdých zákazů, ztratila by se rovnováha a prostor pro odbornou diskusi.
Další problém je právní. Takzvaná Deklarace OSN o ochráncích lidských práv není právně závazná – jde spíše o doporučení. Ani uznání ze strany Světové zdravotnické organizace by tedy nezajistilo, že by tito aktivisté byli skutečně chráněni. A navíc by se mohla otevřít cesta k tomu, že jakákoli kritika jejich postojů by byla označována za „útok na obránce lidských práv“.
Kritici také upozorňují, že tabáková politika je velmi různorodá oblast, v níž působí vědci, úředníci, lékaři i neziskové organizace – často s odlišnými názory na to, jak postupovat. Pokud by jen jedna část tohoto spektra získala oficiální ochranu, mohla by tím být umlčována legitimní oponentura, a tím i otevřená debata o tom, co skutečně pomáhá veřejnému zdraví.
Otázkou také zůstává, jak by se podobná ochrana uplatnila v praxi. Kdo by rozhodoval, kdo je „obránce“ a kdo už ne? Jak by se ověřovalo, že někdo jedná skutečně ve veřejném zájmu, a ne z politických nebo finančních důvodů? A kdo by takovou ochranu financoval? Autorky tyto otázky nechávají otevřené.
Závěr, který z celé diskuse vyplývá, je jednoduchý: ochrana lidí, kteří se veřejně zasazují o zdraví nebo jiné veřejné hodnoty, je jistě důležitá. Ale přiznávat zvláštní status pouze jedné skupině aktivistů, navíc bez jasných pravidel a dat, je problematické. Může to vést k rozdělování odborné komunity a k potlačení legitimní vědecké diskuse.
Obrana veřejného zdraví a lidských práv jde ruku v ruce – ale právě proto by se k ní mělo přistupovat s rozvahou, otevřeností a respektem ke všem odborným názorům, nejen k těm nejhlasitějším.